starokladrubak
Starokladrubský kůň
Tito krásní koně se začali chovat ve světoznámém hřebčíně, v Kladrubech nad Labem. Tento hřebčín je nejstarší nejen v České republice, ale také v celé Evropě. Rodina Pernštejnů zakoupila panství roku 1491. Roku 1579 udělil císař Rudolf II hřebčínu statut císařského dvorního hřebčína. Císař byl ovlivněn tehdejší módou na španělském dvoře a zaváděl ji do Čech. Začali se dovážet španělští a italští koně, kteří dali vzniknout koni starokladrubskému. Starokladrubský kůň měl sloužit jako prvotřídní kočárový kůň pro císařský dvůr.
Jak čas plynul, starokladrubský kůň se typově vyvíjel a se svým klabonosým profilem hlavy, labutím krkem, velkým tělesným rámcem a vysokou akcí nohou se odlišoval od ostatních koní španělského původu a byl nazván českým koněm (Equus Bohemicus).
Roku 1757 vyhrála rakouská armáda bitvu u Kolína a opilí vojáci, kteří nocovali v hřebčíně, způsobili požár. Ze stájí a budov zbyly jen holé zdi. Štěstí v neštěstí měli koně, kteří byli před válkou přehnáni do Uher. V požáru tedy "zahynul" pouze hřebčín a mnoho informací a záznamů z tehdejší doby. Po patnácti letech "znovuzrození" hřebčína bylo Josefem II nařízeno produkování pouze černých a bílých kočárových koní. Od té doby se začalo plemeno vyvíjet na základě tří hřebců – vraníka Pepoli (nar. 1764) a jeho vnuka a pravnuka Generale a Generalissimus. Dále to byli hřebci vraníci Sacramoso a Napoleone. Po roce 1918 vládla nenávist ke všemu habsburskému a obrátila se i na stádo koní. Bylo rozhodnuto zlikvidovat stáda starokladrubských běloušů i vraníků, jakožto nevhodná plemena pro nové účely hřebčína. Po velkých nesnázích se podařilo zachovat stádo běloušů, avšak stádo vraníků, kteří byli považování za méně ušlechtilé a za obyčejné "tahouny", se likvidovalo a rozprodávalo na maso. Jen díky síle, houževnatosti a pracovitosti těchto krásných vraných koní se pár koní dokázalo zachránit a s postupem času se linie starokladrubských vraníků opět obnovila.
Popis a charakteristika
Starokladrubský kůň se odlišuje od ostatních plemen klabonosým profilem své dlouhé hlavy, která je tak jeho nepřehlédnutelnou součástí. Pokud jste se někdy zadívali do očí kladrubáka, musela vás ohromit jejich laskavost a výraz, který je ve světě koní nezaměnitelný. Starokladrubští koně se vyskytují ve dvou barevnách rázech – černí a bílí. Ačkoliv se na první pohled zdá, že je rozdíl pouze v barvě, není tomu tak. Starokladrubští vraníci mají mimo jiné výraznější klabonos a jsou méně robustní (proto jsou také více vhodní jako jezdečtí koně). Mají nižší akci nohou než starokladrubský bělouš a jeví se jako méně ušlechtilí. Nicméně se starokladrubský kůň jako takový řadí k nejtěžším teplokrevníkům. V kohoutku měří kolem 170-180 cm a jeho hmotnost přesahuje 700 kg. Na mohutném trupu má nasazený dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Mají dlouhou a hustou hřívu a ocas, která by se neměla stříhat. Hříbata se rodí v zásadě černá (i starokladrubským běloušům – je to dáno zákonem přírody, jelikož bílá hříbata jsou ve volné přírodě snáze viditelná pro nepřátele a predátory). Hříbata běloušů vybělují i několik let, kladrubáci dospívají později (kolem pátého roku věku) a jsou dlouhověcí (dožívají se kolem třiceti let).